Bibiána Polakovičová, 35 let, fyzioterapeut
Co řešila a co už vyzkoušela
Problém Bibiany byl především ve způsobu, jakým vyhodnocovala vlastní hodnotu.
Měla velmi pevnou představu o tom, jak má život vypadat: mít partnera, mít vztah, mít věci „správně“. Od toho se odvíjel její vnitřní klid nebo neklid.
Když realita odpovídala představě, byla v pořádku. Když ne, znamenalo to něco špatného o ní.
Silně se to projevovalo hlavně ve vztazích. Partnerský vztah pro ni nebyl jen vztah. Byl potvrzením, že je „v pořádku“.
Proto drobné situace získávaly obrovskou váhu. Nejasná komunikace, menší zájem nebo nejistota neznamenaly jen nepříjemný moment. Znamenaly ohrožení vlastní hodnoty.
Sama to tehdy pojmenovala velmi přímo:
„Nestojím za pozornosť.“
Zároveň u ní fungoval opačný mechanismus. Navenek byla extrémně samostatná, všechno zvládala sama a měla potřebu mít věci pod kontrolou.
„Nikoho nepotrebujem.“
Byla „tahačem“ ve vztazích i v práci, protože nevěřila, že se může o někoho opřít.
Hodně se porovnávala. Pokud někomu nevyhovovala, brala to jako důkaz vlastní nedostatečnosti.
Před spoluprací vyzkoušela psychologickou práci i řadu seberozvojových programů. Rozuměla sama sobě stále víc, ale výsledek byl často pořád stejný: pocit, že stále není dost v pořádku a musí hledat další řešení.
Jaké byly projevy a jak ovlivňovaly život
Její mysl fungovala v neustálém vyhodnocování sebe sama.
Malé situace měly velký význam: reakce lidí, zájem nebo nezájem, to, jak působí na okolí, i to, jestli její život odpovídá představě, jak by věci měly vypadat.
Měla pocit, že si nemůže dovolit emoce ani blízkost a že se nemůže na nikoho spolehnout. Toužila po blízkosti, ale zároveň ji k sobě nepouštěla.
„Asi budem niekomu vadiť.“
Podobně fungovala i v práci. Potřebovala mít vše pod kontrolou, měla pocit, že všechno musí zvládnout sama a že se něco určitě brzy pokazí.
Průběh transformace
Na začátku spolupráce jsme neřešily konkrétní vztah ani lidi.
Začaly jsme sledovat situace a jejich významy: jaký automatický závěr si její mysl vytváří, jak se projevuje její vzorec a jaké frakty se v realitě opakují.
Postupně jí bylo víc a víc jasné, že emoce nevznikají z událostí, ale z interpretace.
Typická byla situace s klientem. Byla přesvědčená, že je na ni naštvaný. Po rozboru fraktu si ale přirozeně připustila jinou možnost:
„A možno je to inak.“
Klient přišel znovu a nic negativního se nestalo.
Takových momentů přibývalo. Od té doby začala postupně fungovat jinak, až nakonec změnila způsob, jakým automaticky čte sebe i realitu kolem sebe.
Při rozhovoru k této case study jsem jí připomněla větu, kterou dříve sama řekla: Že když se podívá do zrcadla, je smutná, protože si myslí, že by ji nikdo nechtěl.
Podívala se na mě a upřímně reagovala:
„To som povedala?“
Ta myšlenka pro ni už nebyla relevantní. Nebyl to už způsob, jakým aktuálně uvažuje.
To byl okamžik, kdy bylo vidět, že změna není jen intelektuální, ale že se skutečně změnil způsob, jakým sama sebe vnímá.
Součástí práce bylo i přehodnocení přesvědčení, že musí vše zvládnout sama a že lidé nejsou spolehliví.
Jak to vnímá teď a největší změna
Největší změna pro ni není vztah jako takový.
Je to klid a menší tlak na to, aby věci byly podle určitého scénáře.
Dříve její pohoda silně závisela na tom, jestli život odpovídá představě „jak má být“. Teď to tak nevnímá.
„Teraz je pre mňa všetko úplne v pohode.“
Zásadní je i schopnost pracovat s myšlenkami. Když se dostane do nepříjemné situace, dokáže si perspektivu přerovnat sama a reakce se uklidní.
Staré reakce někdy přijdou a pozná je, ale už jsou pro ni méně přirozené než nové.
Jak se změna projevuje v jejím životě
Vztahy
Největší posun u ní nebyl v tom, že by se v jejím životě objevili noví lidé. Změnil se způsob, jakým vztahy prožívá.
Dříve pro ni blízkost znamenala zároveň riziko. Pokud někdo reagoval jinak, než čekala, okamžitě to vztahovala k sobě.
Zájem znamenal klid. Nejasnost znamenala nejistotu.
Zároveň měla pocit, že se nemůže opřít o druhé, a proto fungovala opačně: všechno držela sama.
Teď popisuje jiný stav. Začala si dovolovat, aby pro ni někdo něco udělal. Ne jako výjimku, ale jako přirozenou součást vztahu.
Poprvé zažila situace, kdy se o ni někdo postaral nebo něco zařídil bez toho, aby za to něco očekával.
Největší změna pro ni nebyla samotná pomoc, ale její interpretace. Už to nevnímá jako závazek ani ohrožení.
Dříve by to v ní vyvolalo napětí nebo potřebu to vyrovnat. Teď to přijme.
Změnila se i dynamika jejího partnerského vztahu. Už nepotřebuje vztah jako potvrzení vlastní hodnoty, a právě proto se vztah stal stabilnější.
Přestala řešit, jak vztah „má vypadat“, a začala ho prožívat.
„Teraz beriem prítomnosť.“
Zároveň zmizel tlak, že musí mít partnera podle specifických kritérií, aby bylo vše v pořádku.
To vedlo k paradoxnímu efektu: místo snahy vztah udržet se vztah přirozeně prohloubil.
Poprvé si dovolila někoho pustit blíž a zároveň neztratila sama sebe.
Současně se změnily i ostatní vztahy. Začala vnímat, že je pro lidi důležitá. Klienti s ní navazují bližší kontakt, spontánně projeví péči nebo zájem.
Uvědomila si, že její původní přesvědčení nebylo realitou:
„Nemá ma nikto rád.“
Dnes k tomu sama říká:
„To by som už teraz nepovedala.“
Blízkost už pro ni není zdrojem úzkosti, ale přirozenou součástí života.
Práce a podnikání
Během rekonstrukce provozovny přišla situace, která by ji dříve velmi stresovala: dorazilo špatné vybavení.
Nejdřív se o ni pokoušel stejný stres jako dřív. Ale tentokrát reagovala jinak:
„Však to bude v pohode.“
A situace se skutečně vyřešila.
Začala také delegovat. Dříve věřila:
„Nikto to neurobí lepšie ako ja.“
Poprvé nechala druhého člověka věci zařídit. A fungovalo to.
Navzdory zvýšení ceny začala mít více klientů.
Vztah k sobě a lidem
Dříve měla pocit, že lidem překáží a že není důležitá.
Teď dovolila lidem přiblížit se. Začala přijímat pomoc a vnímat, že je pro ostatní důležitá.
Myšlenky o tom, že by ji nikdo nechtěl, ji už vůbec nenapadají.
Jak hodnotí zlepšení subjektivně
Největší změnou je pro ni konec neustálého hledání.
Dříve byla od roku 2020 prakticky nepřetržitě v nějakém programu a stále měla pocit, že musí něco dalšího vyřešit.
Po spolupráci popisuje, že tuto potřebu nemá.
I když přijde krize, nebere ji jako selhání. Dokáže se opřít o lidi a upravit perspektivu.
Začala zažívat nové situace: někdo jí pomůže, někdo ji podpoří, někdo pro ni něco udělá bez očekávání.
To pro ni bylo dříve nepředstavitelné.
Jak hodnotí spolupráci
Self-help programy, kterých se od roku 2020 účastnila, popisuje jako krátkodobý pocit motivace bez trvalého efektu.
Naše spolupráce podle ní šla hlouběji a přinesla skutečný výsledek.
Úkoly pro ni nebyly vždy příjemné:
„Úlohy ma niekedy otravovali.“
Ale měly konkrétní dopad.
Po spolupráci poprvé nemá potřebu hledat další programy, cítí se dobře.
A říká, že kdyby měla něco řešit znovu, už ví, že potřebuje jít ke kořeni, ne zkoušet další povrchové přístupy.
